Introducing
Your new presentation assistant.
Refine, enhance, and tailor your content, source relevant images, and edit visuals quicker than ever before.
Trending searches
Anna Dobešová
Adéla Lukešová
Čeština 15. století
Čeština 16. století
• 15. století
• Stejně jako je charakterizován jazyk Husův je charakterizován i u ostatních husitských autorů.
• U všech se jazyk psaný přibližuje jazyku mluvenému, např. u Petra Chelčického.
• Petr Chelčický – neuměl moc latinsky, tendence k jazyku lidovému (i v biblickém jazyku).
• Stejný ráz nacházíme i v husitských skladbách písňových a jiných.
• V této době pronikalo české válečnické umění i názvosloví do různých zemí Evropy (č. píšťala druh pušky, malého děla = fr. Pistolet = č. pistole (zpět u nás v 17.st.).
Jan Hus
• 16.-17. st. období humanismu a renesance
• Rostl počet čtenářů díky knihtisku a rozvíjela se národní literatura.
• První tištěná kniha (Plzeň) po roce 1468 – překlad latinského historického románu- Kniha trojánská (Guido de Columna)
• Díla byla často psána latinsky – např. Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.
• Mnozí autoři později (přelom 15. a 16. století) začali prosazovat mateřský jazyk. Žádali spisovný jazyk bohatý lexikálně, především synonymicky, schopný vyjadřovat jemné významové a myšlenkové rozdíly, rytmicky a eufonicky propracovaný.
• Díky vlivu tisku a gramatik se pravopis v 16. století do značné míry sjednotil.
• Kvůli nejasnostem se nepřevzal starší pravopis spřežkový (psané drzel = čteno jako držel i dřel).
• Nepřevzal se ani pravopis diakritický, který je základem pravopisu bratrského.
• Pravopis bratrský se ujal a trval v podstatě až do počátku NO.
1. Záliba ve složité větné skladbě, přesně dělené na předvětí a závětí (protasis a apodosis).
2. Ustálení významu některých spojek (ač, ačkoli – do této doby měla tato spojka význam i podmiňovací).
3. Hojné užívání vztažných vět a časté připojování samostatných vět ve formě vět vztažných.
4. Pořádek vět v souvětí je složitý. Věty vedlejší se navazují v řetězce, nebo se vkládají doprostřed vět řídících. Souvětná melodie dostává složitější a slavnostnější charakter (charakter řečnický).
5. Humanistická čeština je blízká převážně odbornému stylu.
6. Rozmáhá se i užívání pasíva (jest souzen). Oproti 14. století získává pasívum prezentní význam.
7. Pronikal z latiny tzv. akuzativ s infinitivem a nominativ s infinitivem (Někteří plésali pravíce tu božského cosi býti.)
1. Vzrůstala slovní zásoba díky výpůjčkám z cizích jazyků a tvořením nových slov z domácích kořenů.
2. Doplňovala a ustalovala se terminologie právnická.
3. Teoretikové se snažili obohacovat češtinu slovy latinskými, řeckými a německými, ke konci období také románskými. Stále vycházeli z estetických názorů na jazyk, navíc ale kladli požadavek obecné srozumitelnosti a národní svébytnosti.
4. Vznikalo mnoho slovníků:
1. Dokončena změna ó ->uo –> ú. Objevovalo se také ů.
2. Dokončeno úžení ie -> í.
3. Psané au se vyslovovalo jako ou.
4. Přehláska aj -> ej. Aj se zachovalo jako citoslovce.
5. Protetické v.
6. Samohláska é se úžila v í.
7. Dlouhé ý se měnilo v ej.
1. V 7. pádě plurálu maskulin a neuter pronikala koncovka -mi (místo -ma).
2. U adjektiv se šířily tvary složené.
3. Sloveso ve spisovném jazyce zachovávalo své náležité tvary. V mluveném jazyce pronikala koncovka -ejí do 3. os. pl.
4. V mluveném jazyce se objevovalo supinum, o němž svědčí zachovalý genitiv (šli kopat hrobu), genitiv záporový (nedělal jsem toho), nedostatek vokalizace předložek (synem = s synem), absolutní přechodníky (i vejdouc do mlejna), starý akuzativ u jmen zvířat (koupil kůň). Dále složené skloňování přídavných jmen přivlastňovacích (Jana Vávrového), doklady na změnu ý->ej, úžení é->í, tvrdá výslovnost c, z, s a změna aj -> ej.
• O nářečním dělení českého jazyka v té době nemáme ucelené vědomosti.
• O jistém nářečním dělení svědčí např. Blahoslavovo konstatování v Gramatice, že Moravané mluví česky, ale ne tak pěkně.
• Pokud se v zachovaných památkách najdou některá nářeční slova, je těžké určit jejich lokalizaci.
• Koncem století se spisovný jazyk ustálil.
• Česká nářečí jsou výsledkem historického vývoje češtiny, tj. jako výsledek procesu štěpení původně relativně jednotného jazykového základu.
• Vliv měly jazykové změny, které se na českém jazykovém území šířily nerovnoměrně.
• Na český dialekt měl vliv také jazykový kontakt (mezi jednotlivými nářečími tak mezi českými a jinojazyčnými dialekty – němčina, polština, slovenština).
• České nářečí se v tom rozsahu, ve kterém je nyní známe, konstitovala v průběhu 14. a 16. století a tento proces se završil v 17. a 18. století (utužení nevolnictví po třicetileté válce => bránění migraci obyvatelstva).
• Česká nářečí členíme dle hierarchie na nářeční skupiny – podskupiny – (nářeční úseky -) nářečí.
• Klasifikujeme dle vývoje vokalického systému (vývoj ý a ú) na 4 skupiny a dále podskupiny:
1. nářeční skupina česká (dlouhej) : severovýchodočeská, středočeská, jihozápadočeská, jihovýchodočeská
2. nářeční skupina středomoravská (dlóhé): hanácká nářečí
3. nářeční skupina východomoravská (dlúhí, dlúhý)
4. nářeční skupina moravskoslezská (dluhy): moravskoslezská, slezskopolská nářečí
• Byl přijat zčásti do polštiny.
• Navrhl ho Jan Hus.
• V češtině se tečka (případně šikmá čárka) původně psala jen nad písmenem i - z grafických důvodů.
• Místo spřežek zavádí litery s tečkou (punctus rotundus): ċ, ṡ, ż, ṙ, ḋ, ṫ, ṅ, l̇ = dnešní č, š, ž, ř, ď, ť, ň a původní tvrdé [ł]; místo teček se však záhy začaly uplatňovat háčky.
• Kvantita se označuje příslušnou literou s čárkou (gracilis virgula), ale zatím nedůsledně (zvláště v rukopisech).
• Hus vyžadoval zapisování <i>, <y> podle jejich původní výslovnosti a tento úzus se dodržuje dodnes (<liška>, <slyšet>).
• Ačkoli diakritický pravopis znamenal výrazný pokrok ve vývoji českého pravopisu, pravopis spřežkový hned nenahradil. Existovaly vedle sebe, v řadě písařských dílen se vzájemně proplétaly a užívaly hybridním způsobem.
https://learningapps.org/display?v=paxpbsc6320